Tábor Kožlany 1977 - Prales leopardů

Velmi pěkný Pařízkův cestopis po Africe, inspiroval náčelníka k vytvoření etapové hry nazvané Prales leopardů. Zákeřnosti africké přírody a řada nepřátel, ať už zlých lidí či zvířat, to vše dokázalo vyprovokovat dětské osazenstvo tábora k nečekaným výkonům a přineslo nejen řadů zážitků, ale také poučení pro celý život.

Zahájení tábora se neslo v podobných intencích jako zahájení předchozích dvou. Doprava, stavba tábora, kuchyně a dalšího vybavení, jako normál, ale přeci něco nového! Při dokončovacích pracích se najednou objevil v táboře zloděj! Bohudíky, ne skutečný, ale to byla hned hra na úvod. A nových her letos bylo, škoda mluvit. Určitě sem zapadl i průzkum, do té doby námi nenavštěvovaného hradu Angerbachu, jehož zbytky se pnou nad Vožehákem. A hned večer pak zkouška dospělosti „nových tváří“ s vyhlášením etapovky. Aby těch novinek nebylo málo hned druhý den přijíždí oficielní návštěva z Chomutova. My tyto návštěvy příliš v lásce nemáme a tak Jarda nás žene do lesů a spouští „Tarzana“ a „Honbu za uprchlíky. Než se vrátíme návštěva je pryč a my se můžeme nacpat dobrým obědem. Hra souboj na špalkách přináší hodně zábavy divákům, pro aktéry je to však velmi náročná zkouška odvahy, rovnováhy a síly. Odpolední etapovka „Na voru“ nás žene k Vožeháku, kde jak se ukazuje, není jednoduché zkrotit vratká plavidla a tak nejeden odvážlivec končí svoje vystoupení v chladné vodičce. Příval nových her pokračuje jak v lese tak i na louce. Šifra na papírkách nás opět vrací do Pralesa leopardů. Nejen nalézt, ale ještě rozšifrovat, kde na to máme brát furt lidi? „Středověk“ zachutnal snad každému a tak se nelze divit, že nikdo nebral přijíždějící rodiče na návštěvu vážně. A večer se šlo poprvé na „Žiďák“. Starý neudržovaný židovský hřbitov nám notně posloužil pro postrašení strašpytlů.

Zdravotnická etapa na začátku druhého týdne od nás požadovala nejen kvalitní ošetření, ale také rychlý a bezpečný transport. No, dlužno dodat, nic moc, chudáci zranění! A tak raději zapomeňme na zdravotnické pokusy s poslední pomocí a pojďme se podívat do Plzně, nejdříve do ZOO a pak do chrámu na náměstí a hlavně na jeho 103 m vysokou věž, která prý je nejvyšší u nás. Mrkev bychom všichni potřebovali k další hře „Zkouška zraku“ a i k večerní , spíš noční hře „Bludičky“. I při „tlučení kotlíku by se hodily náhradní oči, přesnost našich zásahů byla totiž velmi nepřesná. Zato exkurse v Keramu Kožlany byla krásným odpočinkem v náročném našem programu. Zde si někteří z nás i vyzkoušeli své hrnčířské umění, nebo spíš neumění. A už to přišlo – šlo se pro poklad! Jestli byly na nás připraveny různé fígle a podrazy, tak poklad to vše předčil. Rafinované zabezpečení vůbec nezvládli hoši z druhé družiny a tak původně slaďounké čokoládové bonbony italské směsy posléze odmítl žrát i věrný druh náš, pes Cézar. Ještě plni dojmů z pokladu jsme absolvovali závěrečný výlet na Krašov po své vlastní ose, jen na mapě náčelníkem určené. Dodnes někteří nemohou pochopit, jakto, že náčelník, který vyšel hodně dlouho po nás, již na Krašově při našem příchodu „strašil“. Leč vše končí, končí i další ročník tábora, ještě velký slavnostní oheň na závěr, rozdání posledních cen, pár písniček, balení a rok je pryč. Tak až napřesrok.