Tábor Kožlany 1990 - Tofua

První polovina 17. Století nás přivádí za dramatických okolností do tichomoří na neznámý ostrov TOFUA, ve stopách Vojtěcha Pechara, syna kdysi mocného rodu Pecharů, kteří byli nuceni uprchnouti z Čech po bitvě na Bílé Hoře.

Kdo to kdy pamatoval, aby se tábor zahajoval sběrem nějakých starých střepů. Jenže, co můžete čekat od „Náči“. Na těch střepech se najednou objevila šifra a tak po odpolední koupačce jsme museli střepy pěkně slepit a ještě si vyrobit pro každého dvě hůlky. „Sardinky“ se staly jednou z oblíbených her, ale daleko zábavnější bylo, když David dělal striptýz, neboť z klády kterou nesl se na něj vyrojili mravenci. Méně zábavy, za to však více napětí přineslo plížení ke stráženému ohni a přečtení šifry ke slepeným střepům. A co bylo s hůlkami? Museli jsme si uvařit oběd z rýže a ten právě těmito hůlkami do sebe nasoukat. Datlíci měli problémy s nočními hlídkami a tak navrhli „zákon“ jak má vypadat „správný“ noční hlídač. Zákon však nebyl schválen „parlamentem“ a tak zůstalo vše při starém. Orienťák byl předzvěstí „krásné“ lesní brigády na očištění malých stromků od trávy. Azimuťák a ještě v noci, to byl strašák hlavně pro mladší naše druhy. Však všichni přežili a tak mohli také druhý den vyrazit na celodenní výlet vlakem do Žihle. Při zpáteční cestě velcí a zkušení táborníci se nějak nevyznali v mapě a notně zabloudili a do Hradecka přišli na již teplou limonádu asi s dvou hodinovým zpožděním. Rádi jsme usedali k večernímu táboráku, leč klidu nám dopřáno nebylo. Pojednou ze skály světlo protnulo tmu a my jsme zachycovali morzeovku. SOS se neslo tmou a odvážní a silní vyrazili na pomoc neznámému volajícímu. Však objevili Míru, který pomoc nepotřeboval, zato družiny získaly body za každého, kdo na pahorek vyrazil.

Vožehák byl svědkem dalších dvou etap. Nejdříve po vyšroubování šroubu patřičných jsme ze dna bednu těžkou vyzvedávali, kde obzvláště „Luky“ se vyznamenal a pak v etapě nazvané „Ongati“ jsme ve dvou vlnách nepřátelské šiky překonávali a o vlajku obránce chrabré jsme připravovali vše v co nejkratším čase. Vodní hrátky byly dobrou zábavou pro přihlížející však ne vždy pro nás, které zima z vody již kosila. Večer však nám zase dosti tepla bylo, neboť každý z nás musel rakev s pozůstatky neznámého otevřít a lístek z ní vylovit. Po táborové olympiádě se řadě z nás ještě ruka třásla, když jsme museli z velké výšky na provazovém žebříku zavěšeni, se hráškem do čtyř litrové sklenice trefiti. A podraz také přišel v závěru. Všichni jsme již v trudomyslnost upadli v domnění, že někde při objevování pokladu jsme chybu udělali a tak do tábora sklesle jsme se vraceli. Však omyl náš se brzy ukázal. My prostřené stoly sladkostmi a nanuky, pro každou družinu uzřeli a mlsky ty jsme s chutí nebývalou pozřeli. Pak večerní táborák uzavřel další kapitolu našeho žití, fagule a hymna při spouštění vlajky naší vyvolali v řadě z nás dojetí, jež slzičkami skrápěno bylo. Balení a odjezd smutný úděl další, již posledního dne dovršily.