Tábor Kožlany 1980 - Idži - Keyw

Opět vymyšlený příběh zpočátku mladého indiánského bojovníka, který se brzy stává náčelníkem svého kmene a který bojuje proti bezpráví a utiskování amerických indiánů.

Letošní nástup do táborových slunných dnů byl zcela nečekaný a překvapující. Po tradičních pracích táborových jsme připravili táborák na uvítanou a těšili jsme se jak v klidu pozpíváme a „vorazíme“ v klídku u příjemného ohně. Když byla zábava v nejlepším, ozvalo se nahoře na skále nad kuchyní zoufalé volání někoho neznámého o pomoc. Aniž by si řada z nás něco uvědomila, vyrazili jsme do neznámé tmy, s trochu staženou dušičkou, na pomoc. Ze zoufalce se vyklubal jeden z našich známých kámošů z Kožlan. Jistě, nic se mu nestalo. To jenom Jarda právě zahájil a uskutečnil první letošní etapu Idži-keywa. Pro řadu méně zkušených táborníků překvápko, ale ty starší harcovníky to z míry příliš nevyvedlo. Však na další překvapení jsme dlouho nemuseli čekat. Některým z nás bylo ráno po rozcvičce divné, že náča na nikoho neřve „do vody, do vody“. No jasně, kdo nešel sám nedostal pro družinu v etapovce bodíky a druhá etapa byla pro něho ztracená. V průběhu celého dalšího dění už si všichni moc a moc dávali pozor, aby se nedostali do podobných nesnází.

Hodeckým dnem se dalo nazvat úterý, trénovali jsme a bodíky získávali v hodu šipkami, oštěpem a sekerou. Vše pak zakončeno plněním OZ a večerní návštěvou Kožlaňáků s jejich zpěváckou legendou Ládou Petránem. Sběr léčivých rostlin znamenal pro řadu z nás docela fajnový odpočinek, neboť naše znalosti v oboru tomto nic moc. Mohutná válka nás zastihla při přepadení tábora. Papírové koule létaly o sto šest či sedm a my „umírali“ hned třikrát, protože jsme dvakrát útočili a jednou bránili. Večerní pečení buřtů bylo malou odměnou jak vítězům, tak i poraženým. A je tu neděle, návštěva příbuzenstva a známých. Jenže ještě dopoledne jsme měli po družinách v Idži-keywovi dokázat svoji sílu a umění. Přijíždějící rodiče vnášejí trochu uklidnění před druhým ještě náročnějším týdnem.

Pondělí nás již opět vidí v plné činnosti. Zdravotní etapy nejsou právě příliš oblíbené, pro svoji náročnost odbornou i náročnost na zdatnost fyzickou, která vždy přichází ke slovu při transportech. Nejinak tomu bylo i letos, však to nebylo vše. Netradičně jsme se museli ještě poprat se zašifrovaným dopisem. Ale to už jsme se těšili na další den. Jedeme vláčkem kolejáčkem do Příčan odkud pak vyrážíme na hrad Krakovec. Po prohlídce hradu, snědení zásob našim „provijanťákem“ dovezených „šlapem dál“ až do Hedčan do hospody. Zde se notně posilňujeme zlatistvým mokem zvaným „žlutá limonáda“. Pak už je to jenom kousek do tábora. Aby se nám šlo lépe, soutěžíme kdo bude doma nejdříve. Velký kluci v zájmu bodíků neváhají si naložit mrňouse na záda či na koně a tryskem spěchají na konci své družiny k vytouženému odpočinku. A pak přichází ještě jeden den k nadechnutí před krutým závěrem tábora. Pasák, bedminton a drobné hry na louce a v lese jsou předzvěstí bouří soutěžních dnů příštích. Za pokladem vyráží družiny v poměrně malých rozestupech. Jirka Nový žene svoje Mustangy tak rychle, že zapomenou vyzvednout lepší polovinu svého pokladu a tak se nejvíce radují Šípáci, kteří mají poklady dva. Poslední aktivní den vrcholí naše sportování pod pěti Olympijskými kruhy. Po zažehnutí ohně olympijského se rozpoutává bitva v netradičních disciplínách, která vrcholí finálovými závody jednotlivých kategorií. A když pak pomalu uhasíná náš olympijský oheň, začíná se vkrádat do našich dušiček vědomí, že pro letošek to je pomalu všechno. Uteklo to strašlivě rychle. Závěrečný táborák vhání do očí slzičky smíchu při dobrém programu, ale také slzičky lítosti, že vše končí. Řada z nás si jistě ještě po letech vzpomene na poslední pokyny a rady náčelníka
Idži-keywa: